Nepíšete pravdu o možnostech medicíny a bolestech.

To je úměrné chápání smyslu života kde středem všeho není člověk. Zde hlavně roli hrají rodiče a přirozený rodičovský instinkt. 

Na druhou stranu je potřeba chápat určité hranice a jakou to bude mít budoucnost.

Zde je to hlavně v naší hlavě. 

Máme v sobě dvě roviny tělesnou a duševní. Tělesná rovina je nesmírně odolná a schopná regenerace, duševní ta potřebuje prostor, volnost  a podněty, jinak je to pro ní utrpení.

Tělo může a bude bojovat, ale pro duši to může být utrpení. Osobně mám s tím zkušenosti.

Obdobně je to se záchranou předčasně narozených dětí, kde se už překračují hranice a snižuje budoucí kvalita života dítěte a přináší další zátěže do zdravotního a sociálního systému. Zde je občas potřeba poodstoupit ... . Navíc žijeme na planetě kde příroda během mžiku dovede zničit celé ekosystémy a je stavěna na proces obnovy. Tím se udržuje rozmanitost a chod přírody i planety. My stále více žijeme v umělém světě a občas je potřeba vrátit se do rovnováhy. Hlavní je zde kvalita duševního života v delším horizontu času a schopnost rozpoznat jestli už nebojuje jen tělo a duše trpí.

Eutanázie a u nás, kde má každý zákon dvojí trojí výklad? Ani náhodou! Za chvíli by o tom rozhodovaly pojišťovny a posudkoví. Kdo pro ně nebude rentabilní, tak půjde....

Naprosto souhlasím. Máte hlubokou pravdu.

Souhlasím. Navíc si myslím, že každý nemocný, tím spíše dítě, do poslední chvíle touží po životě a po naději. Neumím si představit, jak by to mělo probíhat. Rodič řekne třeba desetiletému těžce nemocnému děcku, že už stejně nemá naději, tak ať se radši nechá rovnou zabít? A sám mu pak podá smrtící látku?

..poznal jsem nemocné...kteří po životě netoužili....

Jojo... Tak moc se učíme a snažíme vítězit, že se neumíme vypořádat s prohrou. A dovést ji do konce.