Odtamtud se odchází už jen v plechové rakvi

Odtamtud se odchází už jen v plechové rakvi. Ano, tato věta ošetřující lékařky v nemocnici patřila pacientce, již překládala v minulých dnech k nám do hospice.

Mohu dosvědčit i další. „Ty ses zahrabal v hospici?“, zněl údiv lékaře z nemocnice vůči kolegovi v hospicovém zařízení. „Však my ten morfin umíme píchnout taky“, byla zase slova lékaře, jemuž se protivila žádost rodiny o překlad z LDN do hospice. Asi není třeba vysvětlovat obsah a dosah těchto slov. Avšak lepší než bojovat se zlem, je spíše konat dobro.

České zdravotnictví patří mezi světovou špičku. V počtu lůžek i počtu nemocnic na obyvatele patříme mezi nejlepší na světě a předčíme většinu zemí západní Evropy. O USA či Kanadě nemluvě. Kvalitativní úroveň je také na nejšpičkovějších pozicích. Široká dostupnost péče, robotická operativa, biologická léčba, umíme vyměnit klouby, srdce, ledviny a další části lidského těla, operovat mozek… A pro pacienta je spoluúčast prakticky nulová. Přesto naše zdravotnictví chřadne. Chřadne na lidskost.

Pro samu nemoc, diagnozy, vyšetření, rozbory, výsledky, tabulky, grafy, ekonomické ukazatele aj. nevidíme pacienta, člověka. Jeho smutky a radosti, strachy a naděje, touhy a skleslosti. „Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost“, vyjádřil trefně již před půl stoletím německý filosof Martin Heidegger.

Lékař může uzdravit někdy, ulevit často, potěšit vždycky. Tato slova vojenského lékaře dr. Hutchinsova (19. stol.) jsou ve zdravotnickém systému nějak pozapomenuta. V hospicích se však o ně opíráme. Kvalitní medicína je u nás podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Medicína není cílem, ale prostředkem. Stavíme v péči o nemocné na laskavosti, úsměvu, něze, dostatku času na pacienta, úctě k lidské jedinečnosti a její křehkosti zejména v nemoci.

Snažíme se dopřávat klid, pokoj a nalézat smysl života. Tedy to, co je v životě nejdůležitější, co je jeho největším bohatstvím. Totiž i kdybychom vyhráli ten největší jackpot ve sportce, můžeme si koupit nanejvýš dům, ale ne domov; přízeň, ale ne přátelství; zábavu, ale ne radost; lék, ale ne zdraví; knihu, ale ne moudrost; Bibli, ale ne víru; výhody, ale ne požehnání... Rovněž si na příbězích nemocných můžeme uvědomit, že většinou umíme zajistit právo, ale zřídka spravedlnost. A pokud někdy i spravedlnost, pak málokdy milosrdenství. A také, že milosrdenství je z oněch tří dober největší…

Přeji našemu zdravotnictví, aby bylo bohaté zejména tím, co nelze koupit. Aby rozdávalo tolik potřebný vitamín L – vitamín lidskosti. Protože mu nescházejí peníze, dovednosti, technická vyspělost, dostatek lůžek, léky... Schází mu úcta k člověku, úcta k neopakovatelné lidské bytosti.