Kompromis je uspokojivým deštníkem, ale mizernou střechou.

Dvacátého prvního srpna před 54 lety obsadila naši zemi sovětská armáda (nepočítáme-li nepočetnou stafáž vojáků několika dalších zemí tzv. Varšavské smlouvy). 

Podobnost ve světle přepadení Ukrajiny Ruskem je jen částečná. Snad jen do chvil před invazí, kdy agresor vyhrožoval, lhal, falešně sliboval, exhiboval zbraněmi. Pak už bylo vše jinak. Po naší pasivitě a následném obsazení jsme (ČSSR) uzavřeli kompromis se zlem. Výměnou za plné žaludky a šeď průměrnosti snad úplně ve všem, jsme ohnuli páteř a znásilnili vlastní svědomí.

Dodnes nás tíží toto dědictví v podobě nízké národní hrdosti a sebevědomí. Ne, neviním a neodsuzuji nikoho. Snažím se nalézt v této patálii poučení.

Myslím, že jádro pudla leží v kompromisu a příklonu jej činit. A také jeho chybným chápáním.

Dobrý kompromis je takový výsledek řešení sporu, na který jsou ochotné přistoupit všechny zúčastněné strany bez znásilnění jakékoli z nich. Řešení, kdy ani jedna strana není zašlapána do země a zachová si důstojnost. V opačném případě je výsledkem špatný kompromis. I mnoho let po takovémto „vyřešení“ cítí lidé smutek, vztek, zklamání nebo křivdu, když si na danou situaci vzpomenou.

Kompromis není možný v klíčových a zásadních otázkách. Je to jako v manželství. Aby vztah vydržel dlouhodobě, jeho pilíře musejí být společně sdílené a nedotknutelné. Kompromis mohu dělat např. že se smířím s manželčiným neustálým odnášením kapesníků pod mým polštářem. Ale kompromis nelze udělat v tom, zda chceme mít děti či nikoli.

Rok 1968 je pro nás odstrašující zkušeností a mementem. Zlu se nesmí ustupovat, zlu je nutné se bránit. Výsledkem ústupčivosti a kompromisu se zlem jsou dvě ztracené generace v Československu.

Výsledkem neustoupení zlu je odpor Ukrajiny vůči ruskému napadení. Ano, odpor je stojí řadu lidských životů a velké materiální škody. Ale bojují za svou budoucnost, kdy se sami sobě budou moci podívat do očí vlastních i očí svých dětí a vnuků. Bez ohledu na to, zda vyhrají či nikoli.