Dobrovolnická pomoc osob zaneprázdněných prací, hendikepovaných, křehkých seniorů či samoživitelek pohlcených péčí o vícero dětí je takřka nemožná. Co zbývá? Jen zmar, bezmoc a z toho plynoucí frustrace? Ne! Mám tip.
Nedávno jsem „objevil“ málo známou, o to pozoruhodnější osobnost. Je jí Raoul Follereau (1903 – 1977). Pomáhal nakaženým leprou (malomocenství), kterým zasvětil svůj život. Nejen přímou materiální a zdravotnickou pomocí, veřejně také bojoval s příčinami hrůzné nemoci – vystupoval proti bídě, lhostejnosti a nespravedlnosti. Otevřeně hájil práva nakažených, na které se společnost dívala jako na prokleté a nečisté, a snažil se jim vrátit lidskou důstojnost.
Na svých cestách po světě se často setkával s lidskou bídou. To jej přivedlo v r. 1942 k vyhlášení tzv. Hodiny chudých. Každý, kdo se k jeho výzvě přidal, obětoval svou hodinovou mzdu ve prospěch nejslabších. Ať se již jednalo o budování nemocnic, škol nebo leprosárií. O několik let později, na Velký pátek v r. 1947, přesně ve tři hodiny odpoledne, vyhlásil generální stávku sobectví. Požádal o projev lásky vůči těm, kteří ji nejvíc potřebují. Lidi dobré vůle motivoval k projevení i jen malého konkrétního skutku lásky k bližním. Velký mezinárodní ohlas zaznamenala jeho deklarace Atomová bomba, nebo láska k bližnímu? V ní syrově pojmenoval absurditu studené války - buď naučíme lidi vzájemné lásce a člověk bude moci konečně žít pro člověka, anebo všichni lidé zahynou, společně.
Ve své nejznámější publikaci Kniha lásky, přeložené do čtyř desítek jazyků, vyjadřuje své hodnoty a pohled na svět. „Neříkejte nikdy já, když mluvíte o sobě, a oni, když mluvíte o druhých; říkejte: my! Jediný prostředek, jak si zajistit štěstí, je myslet výhradně na štěstí druhého.“
Ve čtyřech desítkách knih, jež napsal, obhajuje krásy a obohacení vlastního života, pokud dokážeme žít pro druhé. Brojil proti konzumu a zbožštění peněz, které zatvrzují lidská srdce. Raoul Follereau prožil naplněný život. Mottem by mu mohla být vlastní slova, která pronesl již v 15 letech: „Žít znamená pomáhat druhým žít. Být šťastným znamená dělat lidi šťastnými.“
Po vzoru sympatického francouzského novináře, spisovatele a oddaného křesťana, můžeme pomoci našim ukrajinským sousedům něčím moc šikovným a užitečným. Raoul Follereau tím nešetřil. Úsměvem. Můžeme jim jej darovat opakovaně a dlouhodobě úplně všichni. Úsměv vřelý, laskavý, vítající, povzbuzující.
Úsměv nic nestojí, ale dává hodně.
Obohacuje ty, kteří ho přijímají
a nechudnou ti, kteří jej dávají.
Trvá jen chvíli,
ale jeho paměť bývá věčná.
Nikdo není dost bohatý, aby se bez něj obešel.
Nikdo není tak chudý, aby si jej nezasloužil.
Je zdrojem štěstí, povzbuzuje tvořivost.
Je něžným znamením přátelství.
Úsměv dopřává odpočinku unaveným,
dodává odvahu zraněným.
Nekoupíte si jej, nepůjčíte, ani jej nelze ukrást.
Neboť získá hodnotu, až když jej darujete.
Až někdy potkáte člověka,
který nezná úsměv ve své tváři,
buďte štědří a nabídněte mu ten svůj...
Nikdo nepotřebuje úsměv tolik
než ten, kdo jej neumí dávat druhým.
(Raoul Follereau)
