To jsou vábničky tržní ekonomiky a marketingové nástroje bankovních či pojišťovacích ústavů, jež se přetahují o klienty.
Korporátní svět - bankovní domy, projekční kanceláře či stavební firmy, nabízejí snad nekonečnou variabilitu možností vlastního bydlení, domu či bytu na míru dle přání. Jednogeneračnímu způsobu života. I veřejná správa (stát, kraje, obce) směřuje obdobně individualisticky. V proklamacích volených zástupců lidu i politických stran samých je budování stále nových a nových kapacit v podobě startovacích bytů pro mladé, sociálního bydlení, nových domovů pro seniory atp. v kursu neustále.
Nic proti tomu. Ale stačí to? Ovoce, které sklízíme, je izolace generací, odcizení, samota. Jsme s tím spokojeni? Podle výzkumů veřejného mínění si 80% populace přeje zemřít doma, s nejbližšími (STEM/MARK, 2016). Skutečnost je však právě opačná. 80% obyvatel umírá v některém ze zařízení ústavní péče (domov důchodců, nemocnice atp.). O samotě. Zde lze spatřovat důvody koketerie s eutanázií. Neboť ze zkušenosti z hospiců mohu dosvědčit, že dnes nikdo nemusí trpět fyzickou bolestí. Ta proto není důvodem volání po eutanázii. Pomiňme případy, kdy nemocný nevyhledal lékařskou pomoc, nebo vyhledal špatnou lékařskou pomoc. Skutečnou motivací k úvahám o eutanázii tak je osamělost, ztráta důvodu k životu, strach z umírání (nikoli ze smrti), strach z budoucnosti (co bude, co nastane, kam jdu?), výčitky svědomí, strach ze ztráty vlastní důstojnosti.
V žité praxi se to projevuje obavami či nejistotou, zda mne bude chtít dcera takto vidět? Např. inkontinentního. Nebo upoutaného na lůžko. Či jinak slabého. Jak odpovídáme? Často odvozem do nemocnice, LDN, umístěním do domova pro seniory. Roky jezdím přednášet a besedovat v těchto zařízení po celém Česku. Mezi jiným se ptám zaměstnanců, zda-li v jejich zřízeních jsou umístěni lidé, kteří tam podle jejich odborných zkušeností být nemusejí, kteří by mohli být doma, třeba jen s drobnou dopomocí. Odpověď je vždy(!) „ano“. Dokonce je takové klientely většina.
Důsledkem je strádání seniorů. Nikoli snad tělesné, o to se umějí daná zařízení postarat. Ale bolest emoční (psychická), vztahová (sociální) a duchovní (spirituální). Zajímavým doprovodným jevem je verbalizovaná spokojenost s pobytem kupř. v domě s pečovatelskou službou, v domově důchodců. „Přece nebudu na obtíž.“ „Mladí mají hodně práce.“ „Já nechci, aby mne takhle dcera viděla.“ A stokrát jinak, a stokrát stále stejně. Totiž vztahové strádání. Obava a strach, zda mne bude mít dcera ráda, i když jsem slabý a bezmocný. Pýcha a slabost zároveň, jež vidí „správný“ život jen jako fyzicky bezvadný, kdy vše ostatní je zlo. Copak hodnota našeho života spočívá v bezvadné funkci lidských svěračů? To nedokáži přebalit vlastního tátu či mámu, kteří mi dali život, vychovali mne, včetně právě přebalování?
Při bližší komunikaci se seniorem umístěným v DD vystupuje do popředí stesk po domově, smutek z malých (či žádných) kontaktů s rodinou, žal ze ztráty vztahů. Tableta ani injekce nestačí. Lékem je lidská blízkost.
Tisíce let byl lidský život nesamozřejmý, zatímco smrt byla samozřejmá. Do počátku 20. století bylo běžné, že se v rodinách některé z dětí nedožilo dospělosti, leckde se jí dožila jen menšina z nich. A rodina to musela unést. I stát. Jinak by obojí zaniklo. Posléze se dramaticky zlepšila úroveň medicínského poznání, zvláště po válce, kdy díky A. Flemingovi lidské životy začala zachraňovat antibiotika. Řada dalších objevů, léčiv a postupů napomohla citelnému prodloužení lidského života. Dnes žijeme v průměru o čtvrtstoletí déle než v 19. století. V ČR je střední délka života (naděje na dožití) v průměru více než o 10 let vyšší než v roce 1989. A tak se situace obrátila – nesamozřejmost života byla vystřídána nesamozřejmostí smrti (Haškovcová, 2007).
Umíráme obklopeni vnějším bohatstvím, ale s vnitřní a vztahovou chudobou. Chřadneme z nadbytku a blahobytu. Trefně situaci vyjádřil M. Heidegger (1889-1976) slovy „technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.“
Pozitivní historická zkušenost odkazující na mezigenerační soudržnost nám přetrvává v novém Občanském zákoníku. Ten v § 910 říká, že „předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.“ Ba co víc, v § 915 uvádí, že „(dospělé) dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.“ Vadou na kráse však je, že povědomí o těchto ustanoveních je malé, včetně odborné veřejnosti. Proč se před nástupem do domovů důchodců netestují možnosti dospělých dětí pečovat o rodiče? Běžnou realitou je, že sebeobsluhy schopný senior/ka je umístěn v ústavním pobytovém zařízení, přestože má tři děti, každé s rodinným domem... Ano, leckdy jsou rodinné poměry obtížné. Ale jde o to aspoň „to“ zkusit.
Evropská unie stále více podporuje tzv. deinstitucionalizaci. Mám tip (nejen) pro politiky. Pojďme EU vzít za slovo, byť to tak její představitelé dost pravděpodobně nezamýšleli – nasměrovat unijní dotace na budování „vejminků“. Nebo je daňově zvýhodnit. Nebo posílit mezigenerační soudržnost daňovým zvýhodněním rodin, které pečují o (pra)rodiče ve společné domácnosti. Co jim třeba zrušit daň z nemovitosti?
Jiným úhlem pohledu - objevit krásu stáří. Co je krása mladé ženy proti starci, když se povede? Anebo ještě jinak. Rodíme se a umíráme jenom jednou - proč se k lidskému životu na jeho konci nechová naše společnost stejně intenzívně a laskavě, jako při jeho příchodu na svět?
Kde se inspirovat? Třeba v ideálu hospicové péče, který má za cíl, aby člověk umíral bez bolesti na těle a na duši, s vděčností za život, který mu byl dán, v náruči svých blízkých.
(psáno pro KT-Perspektivy, 4-2022)
