Z hlediska hospicových pacientů, kterým zbývá pár dní života, je potenciální hrozba nákazy koronavirem nepříliš významná. Klíčové v takových okamžicích je, aby měli k dispozici účinnou paliativní léčbu, která je uchrání před tím, co je ohrožuje nejvíce. V případě onkologicky nemocných v terminálním stádiu, jichž je v hospicích velká většina, se jedná především o bolest, zvracení, dušnost, případně krvácení. Při správné léčbě jsou tyto symptomy řešitelné a nikdo nemusí z tohoto světa odcházet v nesnesitelných bolestech či jiném strádání. Na tomto ohrožení nákaza koronavirem vskutku nic nemění. Klíčové je, aby lidé mohli zemřít bez bolesti na těle i na duši, ideálně s vděčností za život, který každý dostal a prožil. K tomu je nezbytné, aby je mohli navštěvovat nejbližší. I proto jsem již při první epidemické vlně požádal jménem asociace hospiců pana ministra Vojtěcha, aby tato zařízení byla vyjmuta z plošného zákazu návštěv a ten vyšel vstříc. Řečnickou otázkou poznamenávám – je lepší zemřít steskem a žalem, nebo spokojeně, byť s koronavirem?
Jinou otázkou je personál v hospicích a v péčových službách vůbec. Je klíčové jej v maximálně možné míře uchránit před nákazou, aby se měl kdo o nemocné postarat. Tyto dvě misky vah musíme zvažovat a dle nich konat.
Poněkud rozpačitý jsem z konfliktu dvou nesmlouvaných táborů – sveřepých odpůrců veškerých protiepidemických opatření, stejně jako z militantních obhájců téhož. Nejvíce mne udivují mediální vystoupení vlivných osobností. Ať již se jedná o prof. Pirka, prof. Žaloudíka či další. Ctihodní páni profesoři jsou v dané věci, při vší úctě, jen poučení laici. Ani jeden z nich není epidemiologem či virologem a proto mne jejich silná vyjádření např. o nutnosti promoření společnosti překvapují. Vůbec jim nesluší (neo)malthusiánské teze či koketerie s přírodním výběrem. To jsou postoje ideologické, nikoli vědecké a k těm by se jako vysokoškolští profesoři a lidé s celospolečenskou autoritou propůjčovat neměli. V čase pandemie potřebujeme mnoho věcí a nástrojů k jejímu řešení, ovšem jistě ne ideologii. Domnívám se, že každý člověk je neopakovatelnou lidskou bytostí, která zasluhuje úcty a ochrany až do své přirozené smrti.
Na druhou stranu musíme stát nohama na zemi a připustit si, že někteří lidé na světě, i v naší zemi, na nákazu koronavirem zemřou (byť většina z nich pouze s covidem). Neděsit se toho. Nadechnout se a pomáhat tam, kde lze, ale netrápit se marně tam, kde pomoci nelze. Smrt není selhání medicíny. Smrt je součástí života.
Tisíce let byl lidský život nesamozřejmý, zatímco smrt ano. Do počátku 20. století bylo naprosto běžné, že v rodinách se některé z dětí nedožilo dospělosti. V mnoha z nich dokonce jen menšina. A musela to rodina unést. I stát. Jinak by rodina i stát zanikl. Posléze se dramaticky zlepšila úroveň medicínského poznání, zvláště po válce, kdy díky A. Flemingovi lidské životy začala zachraňovat antibiotika. Řada dalších objevů, léčiv a postupů způsobila dramatické prodloužení lidského života. Dnes žijeme v průměru o čtvrtstoletí déle, než v 19. století. V ČR je střední délka života (naděje na dožití) průměrně více než o 10 let delší, než v r. 1989. A tak situace se obrátila – nesamozřejmost života byla vystřídána nesamozřejmostí smrti. Proto, domnívám se, budí koronavirus tolik obav, předsudků a rozpaků, proto je živnou půdou pro křečovitý strach, pro snahy maximalizovat omezující opatření, jakkoli někdy sporná.
Třetí rozměr věci však takřka není vnímán, ani celospolečensky diskutován. Nemusím někdy souhlasit s vydávanými opatřeními. Je dobré je však respektovat. Proč? Mýlit se může ministr (jeho poradní orgány, hygienické stanice aj.), ale mýlit se mohou druzí, odpůrci opatření. Strpět roušku na obličeji, či nejít na koncert s tisíci návštěvníky je újmou, souhlasím. Na druhou stranu, pokud se já (odpůrce nošení roušek) zmýlím, ale přesto ji snesu, pak následkem bude újma mnohem menší (mé drobné nepohodlí), než v případě opačném. Tj., nebudou-li lidé roušky nosit či budou-li chodit na tisícihlavé koncerty a posléze se ukáže, že díky nim došlo k masivnímu šíření epidemie, pak jsou následky fatální. Ano, na počátku je vždy nějaká újma. Ale málo zvažujeme, jaké následky má mýlka. V jednom případě minimální či žádné, v druhém velké...
Ještě mne napadá jedna souvislost. Výchovná. Jakkoli mohu s vládou, s některými politickými stranami nesouhlasit, v čase krize (a covid-epidemie jí je) je dobré se semknout a táhnout za jeden provaz, respektovat i opatření, se kterými nesouhlasím. Již v prvních staletích našeho letopočtu sv. Benedikt postuloval tezi „zachovej řád a řád zachová tebe“. To je cestou k překonání krize. Nikoli kverulantství, odboj, švejkování. Nemohl bych se doma podívat dětem do očí, které čekají, jak se zachovám. Nesouhlasím s opatřeními? Dobrá. Tak to sečtěme jejím autorům ve volbách. Ale jsem proti podrývání autority státu, úřadů i jiných institucí, které drží naši společnost pohromadě. Od toho jsou volby, nikoli bojkotování protiepidemických opatření.
Můj pohled na věc je ovlivněn zkušeností z hospicového prostředí. Naše pacienty problematika epidemie spíše míjí. Pro těžce nevyléčitelně nemocné a umírající je důležité, aby se dobře vyspali. Aby jim zabrala injekce na bolest. Aby pro ně sestra či lékař měli čas a vlídné slovo. Aby vnímali, že jejich život má hodnotu i na jeho (neodvratném) konci. Aby se mohli setkávat s nejbližšími, odpustit si dluhy vztahové i hmotné. Aby si s nimi před odchodem na Věčnost dokázali říci pět nejdůležitějších slov v životě: Děkuji Ti! Odpusť mi! Odpouštím Ti! Mám Tě rád! Můžeš jít!
Milá epidemie: Mám strach. Ale nebojím se tě!
(psáno pro zpravodajský server INFO.CZ)
