Dnes odpoledne jsem, spolu s dalšími, jednal na MZČR s ministrem zdravotnictví A. Vojtěchem za účasti pana premiéra. Ústředním tématem byla tzv. kompenzační vyhláška. Jejím cílem je zmírnit propad příjmů zdravotnických zařízení z období koronakrize (zkratka: méně pacientů na oddělení v nemocnici = menší platby od zdravotních pojišťoven). Beru, rozumná věc.
Opakovaně jsem však navrhoval cíleně poděkovat finančně všem zdravotníkům, zejména sestrám, za jejich obětavost, nezištnost a odvahu s jakou přistoupili(y) ke své práci a pacientům. Namísto, aby si vzaly ošetřovné, braly na sebe den co den ochranné obleky, roušky, štíty, gumové rukavice, nepily (aby nemusely na WC), potily se, strachovaly nákazy, i další sebezápory akceptovaly, aby se co nejlépe postaraly o své pacienty. Lhostejno, zdali COVID pozitivní či nikoli. Při příjmu nikdo nevěděl, je-li pacient nakažen či nikoli... Strach, únava, vyčerpání. Odměna od státu? Poděkování v novinách je fajn. Ale myslím, že byste si zasloužili(y) pořádnou finanční odměnu. Kompenzační vyhláška to však neumožňuje.
Pral jsem se, co šlo, ale marně. A tak alespoň za sebe: Milé sestřičky (tu a tam i mužští kolegové), peníze Vám dát neumím. Ale mohu se alespoň takto obrazně, zlomit v pase, uklonit a říci, že si Vás moc vážím. Bez Vás by péčové služby ve zdravotnictví a sociálních službách zkolabovaly. Díky Vaší ne(d)oceněné obětavosti naše země přežila zdárně velkou zkoušku. Jste budoucností společnosti. Děkuji Vám!
