Nesdílím představy lidí - lhostejno zda věřících či nevěřících - o epidemii jako trestu Božím, mstě Osudu apod. Přiznám se, že volání jako „Bože, stáhni trestající ruku...“, mně, katolickému křesťanu nejde pod vousy. Nemyslím si, že nás Pán trestá. Myslím, že si věci způsobujeme sami, to je rozdíl. Vidím v oné ustrašenosti starozákonní pohled na svět. Ale my žijeme v čase novozákonním, čase milujícího Boha, zřejmě smutného z našich chyb, ale milujícího, nikoli trestajícího!
Ustrašené postoje zamlžují reálnou skutečnost, deformují víru a berou lidem naději. Shodou okolností v Janově evangeliu na dnešní neděli stojí: Když (Ježíš) procházel kolem, všiml si člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky." Je tedy nedůležité tázat se po důvodu, proč je onen člověk nevidomý. Obdobně není smysluplné klást si otázku, kdo může za pandemii koronaviru. Kristus dává odpověď - uchopit situaci jako příležitost („aby na něm byly zjeveny Boží skutky“).
Je to jako se sklenicí do poloviny zaplněnou vodou. Pesimista ji vidí jako z poloviny prázdnou, optimista jako z poloviny plnou. Obojí je možné, avšak nepříliš přínosné. Myslím, že nejpřínosnější postoj ke sklenici má člověk, který hledá toho, kdo by mohl mít žízeň.
S epidemií je to podobné. Je pro nás příležitostí. Koronavirová nákaza nám hodně bere. Avšak zároveň nám dává možnost se toho hodně naučit a pochopit co je v životě nejdůležitější. Každý má nyní příležitost vydat své ovoce. Vydat plody svého života. Je nedůležité, pomáhá-li boháč nebo chudobný, mladík či kmet, zlodějíček nebo člověk cnostný, prostoduchý či intelektuál, věřící nebo nevěřící. Strom se pozná po ovoci.
Obdivuhodná je obětavost, skromnost a pokora zdravotníků a dalších v pomáhajících profesích, kteří namísto planých řečí bojují v první linii. A bojovat budou. Málokdo ví, že s účinností od včerejška nařízení ministerstva zdravotnictví ukládá zdravotníkům pracovat navzdory rizikovému kontaktu s nakaženými... Žádná karanténa. Nebrblají, pomáhají.
Jak trapně vyhlížejí některá slova a (ne)činy našich mocných. Ne, nechci je kritizovat. Jen myslím, že Pánu Bohu nejen v těchto chvílích vskutku nevoní mudrlantství, nadřazenost, sebestřednost, ustrašenost či poníženost. Myslím, že jej radostí naplňuje spíše probuzení mlčící většiny a vlna mezilidské solidarity. To je naše budoucnost.
Myslím, že společnost je zdravější, než někdy vyhlíží. Věřím a jsem přesvědčen, že toto má Bůh rád a tomu žehná – nezištnosti, pomoci, obětavosti, odvaze, nasazení, úsměvu, vlídnému slovu a nesení naděje. Jak kdysi řekl V. Havel, naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. K tomu dodám, že při tom můžeme mít i strach. Ale nesmíme se bát!
