Kde je, smrti, tvá síla?
Za pár dní je listopad a na jeho počátku „Dušičky“. Ten, kdo nemá srdce a mysl úplně zchladlou, navštíví hřbitov a vzpomíná na své milé a blízké, kteří jej předešli k branám smrti. Tam, kam jednou dojde každý z nás.
Již z doby kamenné máme doklady, jak naši předci věřili v posmrtný život. Dávali svým drahým do hrobů předměty, kdy očekávali, že je znovu využijí. Obřadně se s nimi loučili v očekávání příštího. V různých částech světa a v různých dobách různě. A přece tolik podobně. Očekávali vzájemné shledání. Dodnes. V české kotlině jsme, světovýma očima nahlíženo, tak trochu za exoty. Protože značná část naší populace tuto skutečnost vnímá jinak. Vidím-li krásně upravené hřbitovy, v tento čas obzvláště, rozsvícené svíčky a lucerny u hrobů, jež plápolají tmou, přestávám si být jistý. Jistý tím, že těmito exoty jsme.
Úcta k předkům je vlastní každé zdravé společnosti, civilizaci. Za sebe chovám jistotu, že se jednou se svými milými tam „Nahoře“ opět jednou potkám. V mezičase rád chodím na hřbitov ke hrobu mého dědečka a babičky. Nosím květiny, zapaluji svíčky a rozmlouvám s nimi. Moc to doporučuji všem, kdo váhají. Člověk si uvědomí sebe sama. Navíc pozná, kolik neznámých sousedů „to má podobně“.
Za obzvláště důležité vnímám dopřát svým předkům uložení právě na hřbitově. Máme se pak, my živí, kam vracet. I se svými dětmi, s vnoučaty. Jak obtížné to naopak mají ti, kteří zvolili pohřeb svých milých rozptýlením v lese, v řece aj. Již nikdy to nemohou vzít zpět a nemají se kam vracet. Nemají ono konkrétní místo, kam vezmou dítě a mohou mu říci: „Tady, Josífku, leží Tvá babička, která zemřela, ještě když jsi byl miminko. A tu šálu, co máš na krku, ti upletla na lůžku, když už nemohla chodit, pár dní před smrtí.“ Z hospice, kde 15 let pracuji, o takových příbězích vím své...
Je mi upřímně a bezelstně líto všech lidí, pro které život končí smrtí. Je pro mne nepředstavitelně kruté vidět rakev v krematoriu, jak zajíždí do temna bez ničeho dále. A pak žít v přesvědčení, že není nic, jen prázdno. Myslím, že je to takřka nesnesitelné. Dobrou zprávou je, že většina lidstva v dějinách až po dnešek to vidí jinak. Kdyby to byla iluze, je dávno vyvrácena.
Přeji z upřímného srdce všem, kteří čtou tyto řádky, vědomí, že naděje je větší, silnější a smysluplnější, než naše chmury a nejistoty. Přeji všem lidem vidět a poznat ty, kteří mají bolest ze ztráty druhého – a přesto jistotu věčného života a shledání s nimi. Jejich pevný stisk ruky, jiskrný pohled, usebranou mysl. Jejich chvějící se hlas, jak je pevný - neboť co je bez chvění, není pevné. Jejich zkroušené a zároveň v radosti obnovující se srdce. Srdce ukotvené v jistotě, že smrt na konci prohrála.
Mám rád život. Těším se z každého jeho momentu. K nim náleží i smrt, pohřeb. I naděje na Vzkříšení. Návštěvou hřbitova začátkem listopadu si to vše připomínám. Kde je smrti tvá síla?
Robert Huneš
Chcete zabít babičku? Uškrťte si ji sami!
Eutanázie se jinak jeví zdravým, jinak nemocným. Odlišně ji vnímají mladí a staří. Různým pohledem na ni hledí ti, kteří mají s umírajícími zkušenost, a ti, kteří ji nemají.
Robert Huneš
Až lékaře bude zajímat nejen naše zlomená noha, ale i zlomená duše
V naší malé zemičce máme 156(!) nemocnic akutní péče. Nad to další odborné léčebné ústavy, eldéenky a další. Ve srovnání s výrazně vyspělejším Dánskem je v ČR (přepočteno na obyv.) 5x více nemocnic a 2,5 více nemocničních lůžek.
Robert Huneš
Odtamtud se odchází už jen v plechové rakvi
Odtamtud se odchází už jen v plechové rakvi. Ano, tato věta ošetřující lékařky v nemocnici patřila pacientce, již překládala v minulých dnech k nám do hospice.
Robert Huneš
Tam, kde to voní člověčinou
Takřka za dvacet let v hospicovém hnutí mohu dosvědčit, že kde se začínalo od peněz, cihel či jiných „jistot“, se hospic nakonec nezrodil. A pokud ano, tak chřadnoucí a neprosperující. Domy na písku.
Robert Huneš
Dobrá zpráva. Chtějí, aby visel.
Při pohledu na pražský Hrad vnímám posledních deset let jako promarněný čas. Období, kdy intelekt a schopnosti nadaného muže nebyly investovány ve prospěch dobra, příštích generací, službě národu.
Robert Huneš
Otevření trhu s konopím - proč, kdy, kde, jak, kolik, za kolik
Legalizace konopí je „vděčným“ tématem pro novináře, politiky, uživatele, pěstitele i hospodské mudrlanty. Inu zakázané ovoce nejvíc chutná. Ve sněmovně se opět schyluje k jeho projednávání. Proč, kdy, kde, jak, kolik, za kolik?
Robert Huneš
Touha zemřít doma.
Přijali jsme nevyléčitelně nemocnou ukrajinskou pacientku. Uprchla na začátku války z východoukrajinského města Dnipro, místa těžkých bojů s ruskými okupanty.
Robert Huneš
Co nic nestojí, za nic nestojí
Kdo z nás by si loni v tomto čase myslel, že v Evropě může nastat tolik utrpení. Na kontinentě, který vyvolal a zažil hrůzy dvou světových válek, ve světě se zkušeností jaderných výbuchů v Hirošimě a Nagasaki.
Robert Huneš
Osobnost. Úkaz. Zjev. Matka. Rekordmanka. Panovnice.
To vše lze napsat o zesnulé britské královně Alžbětě II. Jistě i mnoho dalších přívlastků, jež by ji charakterizovaly. Ale...
Robert Huneš
Kompromis je uspokojivým deštníkem, ale mizernou střechou.
Dvacátého prvního srpna před 54 lety obsadila naši zemi sovětská armáda (nepočítáme-li nepočetnou stafáž vojáků několika dalších zemí tzv. Varšavské smlouvy).
Robert Huneš
Byl mrtev a jeho jednotlivé orgány byly udržovány funkční jen pomocí přístrojů
Přesto společností hýbe smrt dvanáctiletého britského chlapce odpojeného od přístrojů v persistentním vegetativním stavu, tj. v situaci, kdy (dle dostupných informací) konali lékaři i soud v nejlepším zájmu chlapce.
Robert Huneš
Až najdeš lásku, co neslouží tobě, ale ty jí
Rostoucí míra inflace nás zasahuje všechny. Mocní i běžní lidé jsme se dostali na rozbouřené moře ekonomické neprosperity v subtilní malé bárce. Nadto námi otřásají hrůzy války na Ukrajině.
Robert Huneš
Žít znamená pomáhat druhým žít.
Ukrajina a válka se v posledních dnech skloňuje snad ve všech pádech. Nabídnout uprchlíkům ubytování mohou jen někteří. Významná finanční podpora pro nízkopříjmové spoluobčany je nereálná.
Robert Huneš
Sláva Ukrajině?!
Je ruská invaze na Ukrajinu srovnatelná s invazí SSSR do Československa v r. 1968, nebo s okleštěním Československa v r. 1938 fašistickým obsazením Sudet?
Robert Huneš
Mládí vpřed! Stáří do hrobu?
Start do života. Ideály mládí v rané dospělosti hledí vstříc samostatnému vlastnímu bydlení, k nezávislé bohaté rodině, snad „navždy“. Maximalizace zisku a slasti, minimalizace životních potíží.
Robert Huneš
Všem
Do Nového roku všem lidem dobré vůle přeji, abychom po jakémkoli pádu měli sílu vstát, po každém smutku vzešlo světlo radosti, aby nikdy nezačínaly konce a nikdy nekončily začátky!
Robert Huneš
Zvláštní a tvrdé, že?
Advent je začátkem nového liturgického roku, časem usebrání v období očekávání příchodu toho, kvůli němuž si dáváme dárky.
Robert Huneš
Je na čase podat ruku ke smíru
Příkopy jsou hluboké. Odmítači a příznivci očkování k sobě mají mentálně daleko. O fanaticích na obou stranách barikády nemluvě.
Robert Huneš
Tři hřebíčky do vlastní rakve
Hyneme na vlastní blahobyt. Myslím si to dlouhodobě. Ale překvapily mne prostředky, jimiž k tomu dojdeme..
Robert Huneš
Nezemřít strachy. Stačí smrt z předsudků.
Rozdělená společnost se opět rozdělila. Tentokrát nad očkováním proti covidu-19. Lidí odmítajících očkování je spousta. Jsme promořeni předsudky, obavami, dezinformacemi. Jsou jich plné sociální sítě, tisk, televize.
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 73
- Celková karma 23,41
- Průměrná čtenost 1200x