Sdílená bolest je poloviční bolest

Utrpení. Tuším vůbec, čím je? Je tím, že při psaní těchto řádků mnou zmítá chřipka, slabost a bolest těla? Utrpení náleží k životu. Častěji, než si myslíme.

Bez prožitku hladu neoceníme radost z nasycení. Hodnotu našeho zdraví si často uvědomíme, až když stůněme... Bez utrpení vlastně život není skutečným životem. Stará modlitba říká: „Nenalož na nás víc, než uneseme“. Všimněme si, že to je něco jiného, než: „Nenalož na nás žádná utrpení“. Snad z tohoto vyrostla lidová moudrost pravící, že co nic nestojí, za nic nestojí.

Utrpení není trestem za naše pochybení, nedostatky, špatnosti. Utrpení patří k životu od dob, kdy Adam s Evou opustili ráj. A dokud se tam nevrátíme, bude nás provázet. Jsme bohatí, sytí, zdravotnictví nás z lecčehos vyléčí. Dokonce dnes lidé nemusejí trpět žádnou nesnesitelnou bolestí (dobrá medicína umí každou takovou zaléčit). Lidská práva zaručena. Znamená to, že jsme plně šťastni, že jsme již v ráji? Sami tušíme, že nikoli.

Utrpení má několik forem. Nejen fyzické. První netělesnou bolestí je utrpení vztahové (sociální) - např. nesení stesku, nářku nebo žalu. Jsou jím pomluvy, ponížení, či nedorozumění mezi lidmi. Jak velké utrpení asi prožívá matka na smrtelném lůžku, když 20 let nemluví s vlastní dcerou? Jak velká je radost z usmíření s dcerou několik dní před smrtí? V hospici to zažíváme.

Druhou formou netělesné bolesti je duševní (emoční) utrpení. Tehdy, když je člověk na dně, bez radosti, nešťastný, má ztrátu motivace. Prožíváme úzkosti, máme poruchy nálady, deprese atp. Třetí podobou je utrpení duchovní (spirituální). Výčitky svědomí, nemožnost napravit způsobenou bolest druhému, neodpuštění. Otázky, zda měl můj život smysl, zda je Bůh? Strach ze smrti, co nastane po smrti?

Utrpení je pro nás možná užitečné. Každý nějaké máme. Není to snadné. Snad proto lidová moudrost praví, že sdílená bolest je poloviční bolest. Je dobré pomáhat druhým ji nést. Zvyšujeme tím i svoji vlastní naději na to, že jednou i my, až to budeme potřebovat, potkáme Matku Terezu či Šimona z Cyrény. Třeba tak, jak se píše v dopisu syna zemřelého pacienta v našem hospici: Rakovina střev. Po několika měsících progrese a neúspěšné léčby nastává poslední fáze. Všichni to víme, ale vzájemně se přesvědčujeme, že to bude dobré.

Přijíždím s otcem do okresní nemocnice. Krvácí do plen, špatně dýchá, je ve stresu. Sháním doktora, sestry si nás přehazují, telefonují, neví. Po hodině přichází naštvaná doktorka: co si myslíte, víte, co musím vyřídit pacientů? Konečně příjem na pokoj, kde se tísní šest starých pánů, zjevně v těžkém stavu. Vlhký, močí a výkaly páchnoucí vzduch, někteří pacienti sténají, chrčí, mnozí jistě potřebují přebalit a umýt. Těla, jména, čísla diagnóz.

Dělá se mi špatně po několika minutách, loučím se, ještě se zastavím na sesterně s bonboniérou, dvě sestřičky u kafe, za dveřmi zaslechnu: „...ten novej příjem, ten dědek s rakovinou na čtyřce.“ Další práce, protivná, špinavá, páchnoucí práce za pár šupů. Lítost, frustrace, bezmoc, hořkost, vztek, já, personál, pacienti. Příští tři týdny denně hodinové návštěvy na kraji postele. Pocity viny. Copak neumím tátovi zařídit ani důstojné umírání? Dozvídám se o hospici, mluvím se sestrou Anežkou a už podle hlasu vím, že jsem správně.

Přijíždíme do hospice, z budovy vycházejí 3 nebo 4 sestřičky, pomáhají s nosítka, otevírají dveře, představují se jmény, podávají nám ruce. Říkají, že jsou rády. A když se jim podívám do očí, tak jsem si jistý, že jsou rády. Světlý, prostorný pokoj, velká koupelna, toaleta, televize, moderní polohovací postel, přistýlka pro doprovod. Vůně, květiny v oknech, obrázky na stěnách. Nevtíravý zájem a úsměvy sestřiček. Odmítám kávu a kousám se do rtu, jestli se probudím.

 Po dvou týdnech otec zemřel. Ráno, mezi druhou a třetí lžičkou Nutridrinku.  Umřel tiše a neokázale, tak jaký byl po celý život. Jsem rád, že vím, jak umřel. Má matka, která byla celou dobu pobytu s ním, ho držela za ruku. Tak jako před tím 52 let.

Byl to můj táta, měl jsem ho rád. A když ležel na smrtelné posteli, neviděl jsem staré zchátralé tělo, ale člověka plného lásky a radosti, práce a zodpovědnosti, zálib i starostí. Jsem moc rád, že stejně ho viděly i sestřičky a ostatní úžasní lidé v hospici. Jsem jim za to nevýslovně vděčný..

Viktor E. Frankl napsal, že „utrpení samo o sobě smysl nemá, ale to, jak s ním zacházíme, ano. Ti, kdo si jím prošli, vědí své. Zkušenost z nacistických či komunistických koncentráků ukázala, že kdo má „proč“ žít, vydrží téměř každé „jak“. Myslím, že utrpení bez naděje nemá smysl. Nejlépe tomu zřejmě rozumějí umírající. Pěkně to před úmrtím na leukémii vyjádřil Josef Lux, bývalý předseda KDU-ČSL: „Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje, a velikost a život by byl jenom pošetilostí.“ Vybavuji si též slova Václava Havla, že "naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne“.

Přijmeme-li utrpení, může nás dovést ke smyslu života. Jeden z hospicových pacientů tři měsíce před úmrtím řekl: „Smíření se smrtí pro mě znamená nabrat směr ke všemu dobrému, co na světě je. Opouštíte zlost, zlomyslnost, všechny nepěkné lidské vlastnosti. Snažíte se až do konce rozšiřovat dobro a lásku“.

Před mnoha lety byla hospitalizována v prachatickém hospici mladá žena s pokročilou nevyléčitelnou formou rakoviny. Asi 38 let. Maminka deseti dětí (z toho jedno zemřelo při porodu), nejmladšímu bylo teprve několik měsíců. Tři různí tatínci dětí. Většina dětí jí byla odebrána. Bezdomovecká minulost. Její druh násilník, nadto alkoholik. Ve slabší chvíli řekla: „Chtěla bych vzkázat rodičům, že se omlouvám, že jsem se narodila“. Nešťastný, zničený, zpackaný život plný utrpení. Snažili jsme se o ni pečovat, jak nejlépe jsme dokázali. Nedlouho před smrtí se nám vyznala, že prvně v životě poznala, že ji má někdo rád, až když umírá... Věřím, že to byly chvíle překonání utrpení, které ji přivedly k tomu, o čem Frankl poznamenává, že jeden velký okamžik prožitý v závěru života, může dát zpětně smysl celému našemu životu.

Utrpení znamená něco zachránit, něco vydržet, nebo něco pochopit. Jak? Třeba dle skutečného příběhu z hospice. Pan S. byl asociální živel, nepřizpůsobivý okolí. S přestávkami 20 let strávil ve vězení pro různé kriminální delikty. Poslední čas žil jako bezdomovec. Po celou dobu v hospici se projevoval depresivně, neklidně, hrubě, uzavřený, odmítavý k jakékoli pomoci. Těžko se s ním komunikovalo. Poslední dny, kdy se jeho zdravotní stav zhoršil, byl velmi neklidný, depresivní, nesmířený a arogantní.

Jeden z posledních dnů jeho života jej měla na starost řeholní sestra Františka. Snažila se mu udělat první poslední, jen aby pookřál. Chválila jeho dlouhé vlasy, obdivovala jeho tetování. Přisedla si k němu sedla na bobek a zeptala: „Vám někdo ublížil?“ A on: „Život.“ Zatvářil se, jako by chtěl říct „Co ty, holčičko, víš o životě!“ Působil velmi uzavřeným dojmem. Bylo však vidět, že nad vším přemýšlí. Při večerním krmení se jej sestra otázala: „Na koho jste nejvíc naštvaný?“ A on: „Život mě nasral!“ Sestra: „Nasral?“ A on zůstal s otevřenými ústy zírat na řeholnici, jaké slovo z ní vyšlo. Řekl: „Všechno je na hovno!“ Sestra: „A ublížil jste vy někomu a to vás tíží?“ A on zjihnul ve tváři: „Ublížil jsem a nedokážu si odpustit.“ Františka: „Víte, mě opravdu zajímá to, co vás trápí. Mám o to zájem!“ „Vy o mě máte zájem?“, řekl s velkým údivem a dojetím v hlase. Nato odvětila: „Víte, pane S., Bůh vás neodsuzuje. Prosím, ani vy se neodsuzujte! On jediný zná hloubku utrpení ve vaší duši!“ On se na ní zadíval a tekly mu slzy. Pak ji objal a pošeptal: „Sestřičko, děkuju, otevřela jste mi oči.“ Držela jej za ruku a on ji nechtěl pustit. Lehl si do klubíčka, sestřinu ruku stále držel ve své, složil si ji pod hlavu jako dítě ruku své matky. Celou dobu jej s. Františka hladila po tváři a říkala: „Bůh vás chtěl mít. Jediný Bůh ví, co prožíváte.“ A on: „Myslíte, že to ví?“ Odpověď: „Ano, On už vám vše dávno odpustil. Jeho Syn za vás i za mě položil svůj život na kříži.“ Pan S.: „Celý život jsem s ním zápasil a mluvil!“ Pak klidně usnul. Byl na něm vidět mír a pokoj, který se rozhostil v jeho tváři. Spal klidně celou noc, v klidu zůstal druhý den. Následujícího dne zemřel.

Přeji nám všem, abychom do sousedských rozporů, politických hádek, rodinných útrap, či vlastních každodenních bolestí uměli vnést smysl. Svůj vstřícný krok. Má to smysl.

(Psáno pro postní přílohu KT č. 7, kráceno)