O naději v umírání

10. 06. 2014 20:19:52
O tom, co je hospic, má snad již většina společnosti alespoň povšechnou představu. Znalejší vědí, že se jedná o zdravotnické zařízení, které pečuje o terminálně nemocné. O ty, jimž svíčka života dohořívá, a u kterých byly vyčerpány všechny možnosti vedoucí k vyléčení. Zpravidla se jedná o onkologicky nemocné, průměrná doba pobytu se pohybuje okolo 30 dní. Ti ještě hloubavější vědí, že hospic se u pacienta soustředí nejen na zaléčení bolesti tělesné, ale nedílně též i duševní, sociální a duchovní. Ovšem málokdo již ví, že hospic je zařízením, které se věnuje také péči o blízké pacienta. Jak v období pobytu v hospici, tak i po úmrtí, tj. ve fázi truchlení.

Jednou z aktivit, jimž se v péči o pozůstalé věnujeme, jsou u tzv. Vzpomínková setkání. Přibližně s čtvrtročním odstupem zveme blízké těch, kterým jsme směli sloužit a doprovodit je na Věčnost.Každé setkání spočívá ze dvou částí. První je mše svatá. Kromě liturgických obvyklostí je obohacena čtením jmen pacientů a přímluva za ně. Bývá jich nemálo - ročně dochováme přes dvě stovky těžce nevyléčitelně nemocných. Při třech setkáních za rok to znamená vždy asi sedmdesátku jmen.

Všechna jsou zapsána v Knize živých, trvale uložené na viditelném místě v hospicové kapli sv. Jana Pavla II. Je to velká kniha, která má pro každý den v roce jednu svou, daným datem nadepsanou, stránku. V ní jsou zapsáni ti, kdo v ten den odešli k Pánu. V různých po sobě jdoucích letech. Kniha je trvalou připomínkou na ty, kteří se u nás léčili. Většině lékaři utišili bolesti těla, mnohým ustaly bolesti duše, došli smíření v rodině, se sebou samými, s Bohem. I proto je možná o tyto akce zájem a příbuzní přijíždějí i z větších vzdáleností, z celého kraje. Paradoxně někdy nejvíce pro ty, kteří nejsou věřícími a kteří zvolili nešťastnou formu pohřbu - rozptylovou loučku. Nemají hrob, ke kterému se mohou navracet, vzpomínat u něj a vést potomky. A tak se stává, že na Knihu živých, na příslušnou stránku, se jezdí podívat a zavzpomínat příbuzní i mnoho let po úmrtí milovaného blízkého. Kniha se tak stala pevným bodem jejich životů a připomínkou rodinných pout.

Po bohoslužbě pozveme všechny účastníky na občerstvení. Pozůstalí a zaměstnanci hospice se setkávají nad kávou a zákuskem, vzpomínají na to dobré, co mohli prožít. Nebývají to setkání v slzách, smutku či depresi. Snad proto, že odchod z tohoto světa byl hezčí a bezbolestnější, než se ti, kteří hospic zvolili, zpočátku obávali. Jsou to spíše setkání pokorného a děkovného ohlédnutí, vřelé pospolitosti. Setkání povzbudivá k tomu propustit blízkého. Nalézt odvahu, nestalo-li se tak již, říci mu v duchu pět nejdůležitějších vět v životě: Děkuji Ti! Odpusť mi! Odpouštím Ti! Mám Tě rád! Můžeš jít!

Znějí-li uvedené řádky málo reálně, snad je doplní slova pozůstalých po našich pacientech.

Chtěla bych Vám všem po více jak roce po smrti mého bratra velice poděkovat za Vaši vzornou péči. Bratrovi se dostalo u Vás takové péče, kterou si právě on zasloužil... Jsem moc vděčna za to, že jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla a byla jsem s ním až do konce. Možná že jsem si tam někde nahoře vymazala to, že jsem nebyla ve chvíli poslední ani u našich rodičů, ani u svého manžela... Proto jsem také bratra v posledních jeho chvílích prosila, aby všechny naše mrtvé tam nahoře pozdravoval. Rozuměl mi, přitakal! Za to všechno jsem a budu vždycky velmi vděčna! (z dopisu sestry pacienta)

...děkuji velmi za Vaše vlídná slova, za Vaši péči, lásku a starostlivost o ni. Za to, že jste jí byli oporou a pomocí v jejím těžkém období. Děkuji za Vaše nesmírné pochopení, porozumění, za Vaše úsměvy a vlídná slova, pohlazení. Děkuji za to, že jsme ji mohli kdykoliv navštěvovat a být s ní.(Z dopisu vnučky pacientky)

... Již při první návštěvě jsme byly všechny dojaté a překvapené vstřícností a příjemným vystupováním všech zaměstnanců. Jsme všichni šťastní, že tatínek mohl poslední dny trávit právě u Vás. Je též velmi důležité, že umožníte blízkým trávit poslední dny s nemocným. Myslíme si,že nic lepšího jsme my a především vy udělat pro něho nemohli... (z dopisu dcery pacienta)

... Několikrát jsem maminku navštívil a byl jsem velmi příjemně překvapen péčí a pozorností, kterou je u Vás zahrnuta. Dojala mne všudepřítomná laskavost a něha. Důstojný přístup Vašich zaměstnanců, ale i dobrovolníků k lidem v nejkřehčí chvíli jejich života, plný projevů úcty a lásky, je zcela nevídaný. Netušil jsem, po zkušenosti s LDN či internou okresní nemocnice, že takový zázrak může u nás existovat.(z dopisu syna pacientky)

Autor: Robert Huneš | úterý 10.6.2014 20:19 | karma článku: 16.77 | přečteno: 705x

Další články blogera

Robert Huneš

Naděje mlčící většiny se proměnila ve skutečnost

Vnímám události posledních několika dnů. Ano, měl jsem pokušení, tváří v tvář oněm lidským i politickým přešlapům, psát o tomto dění, neboť nahrávka na hodnotový smeč je velká. Ne.

16.11.2018 v 18:42 | Karma článku: 21.36 | Přečteno: 1380 | Diskuse

Robert Huneš

Prý jsme nejbezbožnější národ světa

Prý. Nevím. Pracuji v hospici. Je to zvláštní místo. Umírá se tam. Hodně a často. Průměrná doba pobytu pacientů je sotva měsíc. A přesto chodím rád do práce.

21.10.2018 v 16:25 | Karma článku: 32.48 | Přečteno: 1344 | Diskuse

Robert Huneš

Odložím tátu. Zbavím se i mámy.

Nejdřív se zbavím táty. Pak se zbavím mámy, odložím je do domova pro seniory. Koho se zbavím potom? Sebe?

18.2.2018 v 18:28 | Karma článku: 37.60 | Přečteno: 3467 | Diskuse

Robert Huneš

Sdílená bolest je poloviční bolest

Utrpení. Tuším vůbec, čím je? Je tím, že při psaní těchto řádků mnou zmítá chřipka, slabost a bolest těla? Utrpení náleží k životu. Častěji, než si myslíme.

16.2.2018 v 6:00 | Karma článku: 23.82 | Přečteno: 714 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Karel Ábelovský

Tak na tohle, se opravdu těším celou zimu

... a když pak pomalu přichází jaro, nemohu se dočkat až rozkvetou mandloně, až začnou kvést vlčí máky, kopretiny a další drobná kvítka, jejichž všechna jména ani neznám. Pár pozdravení jara - fotoblog.

16.2.2019 v 11:09 | Karma článku: 13.19 | Přečteno: 219 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Mám hlad!

Stojím u dveří české kamarádky a ona po mě hází stopky se zbytky jahod, které jedla. Tekly mi sliny, protože jsem měla hlad. Byli jsme tak chudí, že jahody nebo pomeranč byl pro nás nedosažitelný. Ten den jsem vyspěla.

16.2.2019 v 9:06 | Karma článku: 24.72 | Přečteno: 627 | Diskuse

Dáša Stárková

Poslední rok cítka

Jsem asi divná, ale nijak to neprožívám, ani předtím čtyřicet. Proč taky. Vrásky ani celulitida mi nezmizí, zadek se nezmenší, prsa ne-pushupnou, roky ani kila neubudou a holt nosím brýle na blízko. Nemládnu, ale stará se necítím.

16.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 11.79 | Přečteno: 130 | Diskuse

Martina Studzinská

Vážená profese

Poslední dobou se hodně píše o tom, že školy stárnou. Průměrný věk učitele je přibližně kolem padesátky. Mladí se do školství příliš nehrnou. Není divu, jejich pracovní podmínky nejsou právě nejluxusnější. Jak tomu bývalo dřív?

15.2.2019 v 21:01 | Karma článku: 16.54 | Přečteno: 489 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Život sám to vždy zařídí nejlíp

Asi každý zažil dobu, kdy ho život více či méně drtil. Když se za tím člověk ohlédne zpět, s prožitou zkušeností, může pochopit, co mu to „drcení“ dalo.

15.2.2019 v 20:42 | Karma článku: 14.66 | Přečteno: 233 | Diskuse
Počet článků 42 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1137

PhDr. Robert Huneš ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna, prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče

Najdete na iDNES.cz