Každý jsme jiný. Každý máme jiné vztahy s rodiči, jinou dávku altruismu, jiné finanční či bytové možnosti. Samozřejmě, je mnoho lidí, kteří by se o rodiče mohli postarat lépe. Nicméně, pro x lidí by to znamenalo zátěž. Dost velkou. A když pak nějaký člověk, začne s citovým vydíráním, začne mi být špatně. Z toho vyděrače. Citové vydírání je jedno z nejhnusnějších chování co znám.

Mám známé, kteří mají jednoho z prarodičů každý v jiném domově pro seniory a v obou pripadech jsou tam spokojeni. Maji celodenní péči, program, lékařský dozor a když je rodina často navštěvuje tak není problém. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem se starala o tatínka a zároveň chodila do práce tak jsem celý den trnula abych přišla domů a byl vpořádku... Stejně to dopadlo tak, že jsem se jednoho dne vrátila a ležel od rána postižený mrtvicí. Takže já bych to tak záporně s tím " odložením" neviděla.

často jezdím do Itálie-tam platí starým nemohoucím rodičům takzvanou badante-ukraijnskou rumunskou či jinou hospodyni a pečovatelku, takže starý člověk dožije v klidu a pohodě doma v prostředí na které byl celý život zvyklý-odkládání do ústavů jen v krajním případě

Většina chlapů by ráda zaplatila filipínskou hospodyni která by se postarala i o rodiče, ale

1) Manželka by je zabila

2) Museli by si sehnat druhé zaměstnání a pak by byli tak unaveni, že ta filipínská hospodyně by ztratila na smyslu

rozumím myšlence článku, ale přijde mi nefér uvádět i nepravdivé informace - například tu, že příspěvek na péči nahradí velkou část příjmu....protože ani v jeho nejvyšší podobě (myslím, že 11 tis), to pravda není....navíc, pokud lidé chodí do práce, tak je nutné se střídat například se službou pečovatelskou či osobní asistence (obě v domácím prostředí, ale překrývající část dne, kdy jsou děti v práci) také "spotřebuje" část příspěvku na péči. Další otázkou často bývá to, že rodiče odmítnou odejít ze svého k dětem (tato situace nastala u mě, ráda bych se o rodiče starala, ale stěhovat se 300 km z místa, kde žijí celý život) si prostě nepřejí - a ze zkušeností mých vrstevníků vím, že tyto případy jsou časté. Při dobrovolnické práci na DS také často vidím, že lidé jsou spokojení, pokud jsou mezi svými vrstevníky, mají přátele...než v izolaci u dětí....ani tohle není ojedinělá situace. Takže jsem daleka toho soudit, každá rodina a každý příběh jsou hluboce individuální...a žádné rozhodnutí není lehké...

Před několika lety přišel kolega s tím, že jeho staří rodiče už nemůžou žít sami, a se sourozenci velmi řešili, kdo z nich a jak se bude starat. V takové situaci myslíte na to, jak byste to řešili vy. Říkala jsem si tehdy něco jako jejda to bude hrůza až to nastane.. Nikdy to nenastalo. Několik dní poté moje maminka ve věku čerstvých 61 let náhle a nečekaně zemřela. Tož tak. Každý si z toho vemte co chcete, jenom...Ať vás to, co uděláte, lidi, pak nemrzí. Mě mrzí dodnes i ty pouhé myšlenky.

Muj tata se ani tech jednasedesatin nedozil. Tyden pred nimi dopadl jako pan profesor Patocka.