Kde je, smrti, tvá síla?
Za pár dní je listopad a na jeho počátku „Dušičky“. Ten, kdo nemá srdce a mysl úplně zchladlou, navštíví hřbitov a vzpomíná na své milé a blízké, kteří jej předešli k branám smrti. Tam, kam jednou dojde každý z nás.
Již z doby kamenné máme doklady, jak naši předci věřili v posmrtný život. Dávali svým drahým do hrobů předměty, kdy očekávali, že je znovu využijí. Obřadně se s nimi loučili v očekávání příštího. V různých částech světa a v různých dobách různě. A přece tolik podobně. Očekávali vzájemné shledání. Dodnes. V české kotlině jsme, světovýma očima nahlíženo, tak trochu za exoty. Protože značná část naší populace tuto skutečnost vnímá jinak. Vidím-li krásně upravené hřbitovy, v tento čas obzvláště, rozsvícené svíčky a lucerny u hrobů, jež plápolají tmou, přestávám si být jistý. Jistý tím, že těmito exoty jsme.
Úcta k předkům je vlastní každé zdravé společnosti, civilizaci. Za sebe chovám jistotu, že se jednou se svými milými tam „Nahoře“ opět jednou potkám. V mezičase rád chodím na hřbitov ke hrobu mého dědečka a babičky. Nosím květiny, zapaluji svíčky a rozmlouvám s nimi. Moc to doporučuji všem, kdo váhají. Člověk si uvědomí sebe sama. Navíc pozná, kolik neznámých sousedů „to má podobně“.
Za obzvláště důležité vnímám dopřát svým předkům uložení právě na hřbitově. Máme se pak, my živí, kam vracet. I se svými dětmi, s vnoučaty. Jak obtížné to naopak mají ti, kteří zvolili pohřeb svých milých rozptýlením v lese, v řece aj. Již nikdy to nemohou vzít zpět a nemají se kam vracet. Nemají ono konkrétní místo, kam vezmou dítě a mohou mu říci: „Tady, Josífku, leží Tvá babička, která zemřela, ještě když jsi byl miminko. A tu šálu, co máš na krku, ti upletla na lůžku, když už nemohla chodit, pár dní před smrtí.“ Z hospice, kde 15 let pracuji, o takových příbězích vím své...
Je mi upřímně a bezelstně líto všech lidí, pro které život končí smrtí. Je pro mne nepředstavitelně kruté vidět rakev v krematoriu, jak zajíždí do temna bez ničeho dále. A pak žít v přesvědčení, že není nic, jen prázdno. Myslím, že je to takřka nesnesitelné. Dobrou zprávou je, že většina lidstva v dějinách až po dnešek to vidí jinak. Kdyby to byla iluze, je dávno vyvrácena.
Přeji z upřímného srdce všem, kteří čtou tyto řádky, vědomí, že naděje je větší, silnější a smysluplnější, než naše chmury a nejistoty. Přeji všem lidem vidět a poznat ty, kteří mají bolest ze ztráty druhého – a přesto jistotu věčného života a shledání s nimi. Jejich pevný stisk ruky, jiskrný pohled, usebranou mysl. Jejich chvějící se hlas, jak je pevný - neboť co je bez chvění, není pevné. Jejich zkroušené a zároveň v radosti obnovující se srdce. Srdce ukotvené v jistotě, že smrt na konci prohrála.
Mám rád život. Těším se z každého jeho momentu. K nim náleží i smrt, pohřeb. I naděje na Vzkříšení. Návštěvou hřbitova začátkem listopadu si to vše připomínám. Kde je smrti tvá síla?
Robert Huneš
Chcete zabít babičku? Uškrťte si ji sami!
Eutanázie se jinak jeví zdravým, jinak nemocným. Odlišně ji vnímají mladí a staří. Různým pohledem na ni hledí ti, kteří mají s umírajícími zkušenost, a ti, kteří ji nemají.
Robert Huneš
Až lékaře bude zajímat nejen naše zlomená noha, ale i zlomená duše
V naší malé zemičce máme 156(!) nemocnic akutní péče. Nad to další odborné léčebné ústavy, eldéenky a další. Ve srovnání s výrazně vyspělejším Dánskem je v ČR (přepočteno na obyv.) 5x více nemocnic a 2,5 více nemocničních lůžek.
Robert Huneš
Odtamtud se odchází už jen v plechové rakvi
Odtamtud se odchází už jen v plechové rakvi. Ano, tato věta ošetřující lékařky v nemocnici patřila pacientce, již překládala v minulých dnech k nám do hospice.
Robert Huneš
Tam, kde to voní člověčinou
Takřka za dvacet let v hospicovém hnutí mohu dosvědčit, že kde se začínalo od peněz, cihel či jiných „jistot“, se hospic nakonec nezrodil. A pokud ano, tak chřadnoucí a neprosperující. Domy na písku.
Robert Huneš
Dobrá zpráva. Chtějí, aby visel.
Při pohledu na pražský Hrad vnímám posledních deset let jako promarněný čas. Období, kdy intelekt a schopnosti nadaného muže nebyly investovány ve prospěch dobra, příštích generací, službě národu.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Další případ zpožděné dodávky zbraní. Česká firma se soudí na Ukrajině
Premium Vztahy mezi Českem a Ukrajinou nejsou vždycky idylické. Svědčí o tom soudní spor, na který narazila...
Světlušky mění válčení ve městech. Nové drony snížily počet padlých Izraelců
Premium Jen několik decimetrů velký přístroj může znamenat revoluci městské války: minivrtulník, který...
Dva ruští vojáci se doznali k trojnásobné vraždě na Ukrajině
V okupované části Chersonské oblasti na jihovýchodu Ukrajiny zadrželi dva ruské vojáky, kteří se...
Architektonickou cenu EU získal univerzitní pavilon, blízko byla i ostravská galerie
Studijní pavilon Technické univerzity v německém Braunschweigu se stal vítězem prestižní...
- Počet článků 73
- Celková karma 23,41
- Průměrná čtenost 1200x