Málem jsem se nenarodil

Byl jsem u maminky v bříšku, když šla ráno 21. srpna 1968 do práce na pražském Václavském náměstí. Hluk, rány, nevěděla co se děje, kolem ní začaly svištět kulky z kulometu. 

Proto spěchala do kanceláře, aby tam přečkala nečekaný zmatek. Došla na pracoviště a spatřila před vchodem tank. Hlaveň železného obra prorazila prosklenou stěnu a hrozivě spočívala nad maminčiným psacím stolem… V sílícím chaosu se obrátila a s nemenším spěchem vyrazila zpět domů. S outěžkem jí to nešlo moc rychle. Přes sílící střelbu však nakonec bez úhony dorazila do bezpečí domova. Mohl jsem se tedy narodit.

Tak začala invaze „spřátelených“ armád na čele se Sovětským svazem. Stal jsem se, co by prenatálek, možná jejím nejmladším svědkem. Naděje na reformovatelnost socialismu padla, komunisté s lidskou tváří byli odstaveni od moci a chopilo se jí tvrdé křídlo KSČ. Naivním budovatelům socialismu do roku 1968 snad lze rozumět. Po této zkušenosti již nikoli. Strom se pozná po ovoci. Trefně se vyjádřil Winston Churchill: „Kdo ve dvaceti nebyl komunistou, nemá srdce. Koho to ve třiceti ještě nepřešlo, nemá rozum.“

Svobodu myšlení se komunismus pokusil potlačit a lidi schopné svobodně myslet vyhubit. Plodem komunistické praxe byl mravní, společenský i hospodářský úpadek. Komunistická ideologie byla založena na jedné z nejodpornějších lidských vlastností – na nenávisti. Nenávistí třídní. Vydala úrodu - v 50. letech politické procesy, vraždy, koncentráky a gulagy, miliony mrtvých, nespočet zničených životů a morální depresi národa, společnosti. Nepřipouštěla opozici a jakýkoliv náznak kritiky tvrdě trestala.

Dnešní svobodu a demokracii mnoho lidí kritizuje, okopává jí kotníky, nostalgicky se ohlíží za minulostí, ba i nějaký ten plivanec přidá a pošilhává po alternativách. Jsme nespokojeni s politiky, ekonomikou, s bezpečností, s ... Ale smíme být nespokojeni! Alternativou je pouze totalita – fašistická, nacistická, feudální, náboženská či komunistická. Jinou alternativu svět ve svých dějinách nepoznal. Demokracie je v mnoha ohledech nedokonalá, nespravedlivá, ale je nejméně špatná ze všech poznaných systémů.

Svoboda není zadarmo a demokracie může být lepší, hezčí a spravedlivější, než ji vidíme kolem sebe. Tehdy, když bude mít více opravdových demokratů. Třeba takových, kteří rozdávají kolem sebe to důležité, co nebývá vidět - pomoc, přátelství, vděčnost, dobrotu, nezištnost, něhu, laskavost, trpělivost. A to chce umět jít proti proudu, proti většině, snést ústrky - pro něco. Dříve se tomu říkalo hrdost a statečnost. Co nic nestojí, za nic nestojí. „Když chceš změnit svět, začni u sebe“, řekla kdysi Matka Tereza. Za několik dní (4. září) ji papež František prohlásí za svatou. Není právě její příklad cestou, jak naši křehkou a slabou a chybující demokracii polepšit? Myslím, že už jsme vyzkoušeli na této cestě mnoho způsobů, které nevedly k dobrému cíli. Ani ten v roce 1968. Za to se mi moderními jeví ty, které ve svém odkaze zanechala malá velká žena z Kalkaty:

Nejkrásnější den? Dnes.

Největší překážka? Strach.

Nejlehčí věc? Mýlit se.

Největší chyba? Vzdát se.

Kořen veškerého zla? Sobectví.

Nejlepší rozptýlení? Práce.

Největší neúspěch? Ztráta odvahy.

Nejlepší odborníci? Děti.

Nejzákladnější potřeba? Komunikace.

Nejhlubší radost? Být užiteční druhým.

Největší tajemství? Smrt.

Nejhorší vlastnost? Zlá nálada.

Nejnebezpečnější člověk? Lhář.

Nejhorší pocit? Hněv.

Nejkrásnější dar? Odpuštění.

Nejdůležitější instituce? Rodina.

Nejlepší cesta? Ta, která je správná.

Nejpříjemnější zážitek? Vnitřní pokoj.

Nejvlídnější přijetí? S úsměvem.

Nejlepší lék? Optimismus.

Největší uspokojení? Splněná povinnost.

Nejspolehlivější zdroj síly? Víra.

Nejpotřebnější lidé? Kněží.

Nejkrásnější věc na světě? Láska

Dnes je to 48 let, kdy vzpomínáme na udušení klíčící svobody a naděje na lepší svět. Tehdejšími metodami cesta nevedla.