V blízkosti smrti nejvíce porozumíme životu

Mám čest a vzácnou výsadu podílet se na pomoci druhým. To má smysl a přináší to užitek. Co je víc? Kdo dává, dostává. V blízkosti smrti nejvíce porozumíme životu.  

Hospic sv. Jana N. Neumanna, o.p.s. slouží těžce nevyléčitelně nemocným a umírajícím již 10 let. Druhého listopadu 2005, symbolicky na Dušičky, jsme přijali prvního pacienta. Od té doby slouží každému potřebnému bez rozdílu. Za ten čas jsme přijali přes dva tisíce potřebných. Výraznou většinu tvořila onkologická onemocnění, zejména zhoubné novotvary plic, střev, gynekol. či ledvin a močového měchýře. Velká většina z nemocných u nás překročila práh Věčnosti. Jak věříme, dlí dnes po pravici Boží a jsou nám oporou a pomocí v našem konání.

Při péči o stovky a stovky umírajících jsme byli svědky řady nevšedností ve věcech hmotných i duchovních. Doprovodili jsme na Druhý břeh života 103 letého kmeta i krásnou 22 letou dívku. Věnovali se bez rozdílu pohanům i zbožným duším, ať katolickým či jiného denominačního zázemí. Setkali se s lidmi prostými i vzdělanci či vědci velkého významu. Čelili bezohlednosti a atakům hospitalizovaného bezdomovce, který na nás neváhal vzít velký nůž, ale i vděku ušlechtilých duší. To ve velké většině. Doprovodili estébáky a důstojníky Československé lidové armády i kněze a řeholní sestry na konci jejich dní. Jak nabádá apoštol Pavel, plakali jsme s plačícími a radovali se s radujícími - prolili jsme velké množství slz a zažili ještě větší množství radosti a úsměvů s těmi, kteří nám byli a jsou svěřeni.

Po deseti letech jsme nejen starší a unavenější, ale i bohatší a překvapenější. Jak méně znamená více, jak se kolem nás dějí zázraky tam kde je nečekáme, a nenastaly tam, kde jsme je „očekávali“.

Za pouhých deset let jsme zažili tři papeže. Jana Pavla II., papeže naděje. Tu jsme v časech obtíží pro naše zařízení potřebovali nejvíce a s ní přestáli vše zlé, co na nás dopadlo (absence smluv se zdravotními pojišťovnami, předsudky veřejnosti, nedostatek pacientů, financí atd.). V úctě k němu byla r. 2011 dedikována naše kaple právě velkému polskému papeži v den jeho beatifikace a stala se nejstarší toho jména na světě. Papež Benedikt, symbol víry, nás učil pevnosti a neochvějnosti v čase rozvoje. Tak jsme zbudovali a otevřeli vzdělávací centrum pro osvětu široké veřejnosti - dnešní Vzdělávací institut sv. Jana N. Neumanna, o.p.s (2009), Domov Matky Vojtěchy pro osoby s Alzheimerovou chorobou (2012) či Poradnu pro truchlící a pozůstalé v Č. Budějovicích (2013). Současný papež František, papež lásky, je nám inspirací pro otevřenost světu. Ten kolem nás se proměňuje - ostýchavě, pomalu, ale mění. K porozumění, chápání, detabuizaci a úctě k životu na jeho konci. Vyžaduje to ale neúnavnou osvětu a otevřenost světu - v hospicovém parku odpočívají naši pacienti, scházejí se milenci, kochají se senioři, maminky s dětmi chodí na procházky a konají se svatby, pro pacienty i veřejnost se uskutečňuje řada hudebních, divadelních i sportovních akcí.

Hospic po 10 letech již ve vnímání okolí není domem smutku, bolesti a temnoty, ale domem radosti, naděje a světla, stal součástí života ve městě.

Největším pokladem hospice jsou jeho zaměstnanci, kterým přes náročnou profesi nechybí úsměv na tváři, vlídnost srdce a s láskou pečují o těžce nevyléčitelně nemocné. Myslím, že jsem obklopen pravými hrdiny dnešní společnosti, mravní elitou národa, která činí z hospice ostrůvek pozitivní deviace.

Jsou to krásní lidé, kteří svou náročnou prací činí svět hezčím, než býval. Bez nich by veškerý hmotný komfort v hospici nebyl nic než prázdné pozlátko. Hospic není budova, hospic jsou lidé v ní – jejich odborná erudice, něha, laskavost, dobrota a nezištnost.

V té souvislosti mohu vydat svědectví o zvláštních úradcích Páně. Víra není zárukou na dokonalost. V hospici pracují zbožní lidé, ale více je těch, kteří nejsou každonedělními křesťany. Neplatí, že věřící je lepším pracovníkem, lepším hospicákem. Někdy ano, jindy nikoli. Nejdůležitější je dobrota srdce, kterým nás Bůh obdařil. Někdy si pro úspěch svého díla Pán záměrně vybírá nevěřící. Mohu dosvědčit slovy P. Pia, jenž svému nejbližšímu spolupracovníku na otázku „Proč zrovna já, když v Boha nevěřím…?“ odpověděl: „To nevadí, důležité je, že Bůh věří v Tebe…“ Takoví v hospici také pracují a jsou mu velkou oporou.

Hospic není dům, není zaměstnáním, kam se chodí do práce, není souborem činností či jednotkou čehosi... Hospic je myšlenka lidskosti přetvářená ve skutečnost obětavou prací, nezištnou myslí a vroucím srdcem těch, kteří v něm pracují.

V ohlédnutí za uplynulými roky máme ještě jednu bohatou zkušenost. Předsudky. ´Přece nedáme maminku (tatínka, manželku, dceru, syna...) do hospice, tam by mohl(a) zemřít!´ Jakoby člověk vně hospice byl nesmrtelný... ´V nemocnici ji (jej) třeba dají dohromady, na nejhorší přece nemůžeme myslet´, jsou časté úvahy v rodinách těžce nemocného člověka. Zde narážíme na více předsudků, než je na první pohled vidět. Především hospic není poslední štací. Asi pětina pacientů se po nastavení léčby, po stabilizaci stavu nebo po ukončení respitního pobytu vrací zpět domů nebo do zařízení sociální péče.

Zejména však pečujeme o ty, jejichž čas se nachyluje. Pak ovšem hospic není poslední štací, ale spíše poslední nadějí. Totiž kde medicína vedoucí k uzdravení vyčerpala všechny své možnosti, tam je nejvhodnější volbou právě hospic. Tam, kde „běžná“ medicína končí, tam my teprve začínáme... Zde leží velká tíha odpovědnosti na praktických či ošetřujících lékařích v nemocnici, aby uměli včas, vhodně a citlivě nabídnout pacientovi a jeho rodině hospic. To je velká bolest. Řada lékařů toto neumí, jiní nechtějí, další se tohoto tématu bojí i jen dotknout. Mnozí z nich před tázavými pohledy či otázkami pacienta/rodiny – ať již skrytými nebo vyslovenými - uhýbají či mlží, někteří dokonce říkají vědomou nepravdu. Jiní dávají falešnou naději aplikováním zbytečné a pacienta zatěžující léčby, jež kromě strádání skrze nepříjemné vedlejší účinky nepřináší nic, ba ani krátké prodloužení života. Lež má vskutku krátké nohy. Kdo lže, ten krade - říkávala babička. A tak výsledkem je vždy krádež, byť i tzv. „dobře“ míněná. Pacientovi je totiž ukraden zbývající čas. Jednak řada pacientů díky nepřiměřené nebo nadbytečné léčbě často trpí zbytečnou bolestí. Pak také je pacientu ukraden zbývající omezený čas na sebe, na blízké – usmířit se, omluvit se tam, kde to nestihl (neuměl, bál se…), čas potěšit druhého, čas vyrovnat dluhy ve vztazích duše, ale i ty hmotné. Užít si s rozmyslem zbylý čas, radovat se z drobností, které byly doposud přehlíženy, protože čas zdravého člověka mnohdy bývá prožíván spíše inflačně. Na konci dní naopak to nastřádané dobré vydává své úroky v podobě velké krásy. Jen je potřeba mít čas. Čas na to, aby hospicoví lékaři a sestřičky zajistili těžce nemocnému bezbolestnost a jasnou mysl, ošetřovatelky hygienu a komfort těla, přistýlky na pokoji prostor pro blízkou doprovázející osobu, přilehlý park ke vnímání krásy přírody, sociální pracovník ve spolupráci s pastoračním asistentem na umenšení obav nehmotného rázu. Pak má nemocný blízko k tomu nalézt co hledá, dosíci dobrého završení své pozemské pouti. Pak je blízko k tomu říci si s blízkými pět nejdůležitějších slov v životě: Děkuji ti. Odpusť mi. Odpouštím ti. Mám tě rád. Můžeš jít... Pak je velká šance, aby člověk odcházel z tohoto světa bez bolesti fyzické, psychické, sociální i spirituální a s vděčností za život, který mu byl dán. Toto samo o sobě je krásné. Oč krásnější, je-li toho svědkem rodina doprovázející nemocného. Je-li jí to příkladem, poučením a povzbuzením – vidí a zakouší absenci strachu, že by těžce nemocní odcházeli na druhý břeh v osamění a trápení. To je předsudek, který je v hospici posílán do dějin.

Do dalších let neseme naději a víru, že veškeré narážení hlavou na zeď a házení hrachu na stěny má přece jen smysl, že smysl naší práce je silnější, než zlovůle škarohlídů a že na nás nebude naloženo více, než uneseme. S pomocí těch, kteří nám pomáháte - finančně, dobrou radou, modlitbou či jinak - je to naděje větší, než velká.

A pokud nad tím vším bdí náš malý velký sv. Jan N. Neumann, rodák v budově dnešního hospice, pak zcela jistě…

z dopisů pozůstalých:

…chtěla bych Vám jménem celé rodiny poděkovat za Vaši péči o tatínka, který u Vás strávil přes měsíc svého života. I když to byla velmi bolestivá doba, byla i "krásná a naplňující". Tatínek u Vás opravdu našel klid a pokoj a nikde jinde by se mu nemohlo dostat lepší péče. Bylo pro nás těžké rozhodování, když po týdnu jeho pobytu v nemocnici nám doktoři řekli, že ho musí převézt buď na LDN anebo že je možnost umístění k Vám... Nic moc jsme o Vašem zařízení nevěděli, navíc to pro nás z ČB nebylo úplně blízko. Ale chtěli jsme pro tatínka to nejlepší, proto jsme se rozhodli pro Vás - a nikdy nelitovali. Děkujeme za Váš pozorný a opravdu empatický přístup, je obdivuhodné, jak tu těžkou práci veškerý personál zvládá s takovou lehkostí a úsměvem. Obzvláště bychom chtěli poděkovat sestřičce Evě, která byla u tatínka celou poslední noc.

(z dopisu dcery pacienta)

…Přestože mám 13 let praxi v zařízení, ve kterém se také odchází ze života, už první kontakt u vás při návštěvě umírající kamarádky byl naplněn silným dojetím z hluboké lidskosti, láskyplnosti, ochoty k hledání rychlé cesty k pomoci a profesionality. S dojetím jsem tehdy odcházela z pokoje, ve kterém měl manžel kamarádky vedle své ženy přistýlku a četl jí jejich oblíbenou duchovní knihu. Kamarádka věděla, že nás opouští, přesto se usmívala, smířená, bez bolestí, které byly zažehnány odpovídající dávkou léků a také bez žízně a hladu, který zažila v předešlém zdravotním zařízení.

Prohlídka celého zařízení při semináři můj prvotní dojem ještě umocnila. Jsem ráda, že taková zařízení s duchovním, lidským přístupem k člověku existují a jsou mi příkladem i pro moji práci v domově pro seniory.

Odjížděla jsem opět s pocitem, že kdybych někdy potřebovala, vím kde hledat radu i pomoc. Děkuji, že jsem se mohla zúčastnit skvěle vedeného vzdělávacího programu i ukázky láskyplné péče o nevyléčitelně nemocné…

(z dopisu frekventantky vzdělávacích kurzů pořádaných hospicem)

…pečovali jste o maminku s láskou, kterou jste jí věnovali, a my jsme nebyli schopni zajistit péči svými silami. Proto s vděčností vzpomínáme na ochotu vašeho personálu. Nejvíce vzpomínám, jak mne osobně překvapovalo, že se váš personál staral nejen o naší maminku, ale našel si čas se vlastně postarat i o nás a v podstatě i díky jim jsem já osobně mohl být s maminkou v posledních chvílích jejího života a tak mít možnost se s ní rozloučit a pomoci jí svou přítomností v odcházení…

(z dopisu syna pacientky)

…tohle úterní ráno nemůže věstit nic dobrého. Mám vydat do hospice v Prachaticích. Teprve před několika dny jsem se dozvěděla, co tohle slovo – hospic – vlastně vůbec znamená. „Smutné počasí a ještě smutnější cíl cesty,“ říkám si v duchu. Kdo z nás by se jen tak z vlastního popudu vydal na místo plné umírajících lidí?“ …Vycházím z hospice doslova okouzlena posláním celého institutu. Jsem nadšená a šťastná, že takové zařízení existuje, a nepopírám, že myslím na to, jak tady i já umírám. Vidím sestry, jak se o mě s opravdovou láskou starají. Skutečně ušlechtilá práce. Práce hodná andělů…

(z dopisu studentky SZŠ po exkurzi v hospici)

Vážení a milí v hospici! Děkuji za velmi milý dopis, který jste poslali a kde nabízíte pomoc. Velmi potěšil mne i mé sestry a také nás velmi překvapil. Děkujeme moc. Maminka u vás byla jen 19 dní, ale během té doby měla možnost najít duchovní klid na bohoslužbách i při večerních modlitbách. A pro mne bylo důležité, že jste ji dokázali utišit bolest, která ji velmi trápila a se kterou jsem si doma nevěděla rady.

(z dopisu dcery pacientky)

…již při první návštěvě jsme byly všechny dojaté a překvapené vstřícností a příjemným vystupováním všech zaměstnanců. O tom, jaké je tam prostředí ani nemluvím. Převezli jsme tatínka z nemocnice a porovnávat prostě nelze. Jsme všichni šťastní, že tatínek mohl poslední dny trávit právě u Vás. Je též velmi důležité, že umožníte blízkým trávit poslední dny s nemocným. Myslíme si, že nic lepšího jsme my a především vy udělat pro něho nemohli…

(z dopisu dcery pacienta)

„Několikrát jsem u Vás maminku navštívil a byl jsem velmi příjemně překvapen péčí a pozorností, kterou je u Vás zahrnuta. Dojala mne všudypřítomná laskavost a něha. Důstojný přístup Vašich zaměstnanců, ale i dobrovolníků k lidem v nejkřehčí chvíli jejich života, plný projevů úcty a lásky, je zcela nevídaný. Netušil jsem, že takový zázrak může u nás existovat.“

(z dopisu syna pacienta)

... Jsme s celou rodinou rádi, že poslední dny svého života strávil ve vašem hospici. Váš přístup, o kterém jsme se mohli několikrát přesvědčit, byl vždy ne jenom profesionální, ale především velice lidský. Proto bych Vám všem chtěl ještě jednou poděkovat a poklonit se Vaší nesmírné citlivosti a krásnému přístupu k lidem, které jste nikdy neviděli, ale staráte se o ně jako o vlastní. Vidíme kolem sebe hodně zloby, neštěstí a nenávisti. Kdykoli jsem přijel za tatínkem, vždy na mne padla absolutní pohoda jako bych se ocitnul v jiném světě. I za tyto pocity Vám děkuji. Vždy na Vás  budu s úctou  vzpomínat.

(z dopisu syna pacienta)