Umíráme napříč politickým spektrem! (?)

Téma hospiců je v posledním čase na výsluní zájmu prezidenta republiky i novinářů. Jedním z posledních počinů byl článek v MF Dnes ze dne 27.4. "Zeman úspěšně lobbbuje za nové hospice. Nemáme na to, děsí se církev."

Rád bych vnesl trochu světla do zmatečných názorů a unáhlených postojů, které často vycházejí z emocí, nikoli ze znalosti problematiky. V případě lepším. V případě horším pak z důvodů jiných.

Nejdříve, co je hospic? Je to malé zdravotnické zařízení, obvykle s kapacitou 15 - 30 lůžek. Pečuje o pacienty, které nemoc ohrožuje na životě, medicína vedoucí k uzdravení vyčerpala všechny možnosti a není možná domácí péče. Ve velké většině se jedná o onkologicky nemocné ve finální fázi onemocnění, s progredujícími obtížně zvládnutelnými bolestmi, zvracením, dušností a jinými symptomy.

Mimo léčby o fyzické tělo je nedílnou součástí i péče sociální, psychická a duchovní. Cílem je maximalizace kvality života nemocného, odstranění bolesti na těle i na duši. Ideálem je, aby člověk odcházel z tohoto světa bez bolesti fyzické, psychické, sociální i duchovní, a s vděčností za život, který mu byl dán. Průměrná délka pobytu pacienta v českých a moravských hospicích je necelých 30 dní.

Hospicová myšlenka se ujala před 20 lety zbudováním prvního lůžkového hospice v roce 1995 v Červeném Kostelci. Dnes jich je v ČR 17.

Skutečnost je taková, že dle Světové zdravotnické organizace je třeba 5 hospicových lůžek na 100 tis. obyvatel. Stávající kapacita provozovaných hospicových lůžek na území ČR je 446, tzn. aktuálně je v ČR provozováno 85% potřebných lůžek. Po dostavbě právě dokončovaného Hospice sv. Zdislavy v Liberci bude žádoucí kapacita naplněna přes 90 %, tj. 474 z 525 potřebných lůžek. Lůžka tak scházejí jen v kraji Karlovarském a na Vysočině. Kromě těchto dvou potenciálních míst nejsou další nové hospice v naší zemi potřebné. Nadto řada hospiců stávajících má kapacitu nenaplněnou a disponuje volnými lůžky.

Většina hospiců jsou necírkevními zařízeními - 4x občanské sdružení, 7x obecně prospěšná společnost, 5x církevní právnická osoba (4x Charita, 1x Diakonie), 1x příspěvková organizace.

V případě vzniku hospiců nových zdravotní pojišťovny s vysokou mírou pravděpodobnosti neuzavřou smlouvu - pro objektivní nepotřebnost. Výstavba a vybavení nového lůžkového hospice s 30 lůžky stojí cca 130 - 150 milionů Kč. Tyto prostředky by za každý nově postavený hospic, byť z bohulibých pohnutek, byly zbytečně ztraceny. Lhostejno, bude-li investorem církev, veřejná správa či soukromý subjekt.

Pokud by případný nový hospic přesto zahájil provoz, pak se bude potýkat s nedostatkem indikovaných pacientů - už většina stávajících hospiců není vytížena a disponuje volnými lůžky. Potenciální budování a otevření nových hospiců způsobí, že budou dramaticky ohroženy na existenci pro nedostatek pacientů ty stávající… Co chybí, je etablování a podpora domácí hospicové péče. Tam, nechť službychtiví napnou své síly. Tam nás tlačí bota. V legislativě. Je-li lůžkových hospiců dostatek, pak naopak hospiců domácích (mobilních) zoufalý nedostatek. Lhostejno, zda-li věci čest nedělají některé samozvané domácí „hospice“ mimo APHPP.  Legislativa je pro tento typ péče neexistující, popř. natolik nevhodná, že většina stávajících izolovaných aktivit mobilních hospiců působí beze smluv se zdravotními pojišťovnami. Domácí hospicová péče je pro většinu české a moravské populace nedostupná. Pacient si ji navíc musí ze značné části hradit. V praxi to ústí v zajímavý paradox - zdravotní pojišťovny hradí u terminálně nemocného pacienta dražší a mnohdy nadbytečnou léčbu v nemocnici, zatímco levnější a často vhodnější léčbu mobilního hospice v domácím prostředí nikoli.

Česká republika nepotřebuje výstavbu nových hospiců. Ale obhajobu a pomoc těm stávajícím. Proč? Dlouhodobě strádají. Po dvaceti letech jejich působení jsou každoročně na hraně ekonomického života a smrti. Úhrada ze zdravotního pojištění na hospicové lůžko dle platné vyhlášky je nižší, než na pacienta ležícího na LDN. Pokryje sotva polovinu potřebných nákladů spojených s péčí o umírajícího. To vše tváří v tvář tomu, že hospice musejí dle legislativy mít cca dvojnásobný počet personálu (de facto ještě více) a i farmakologické náklady jsou vyšší atd. atd. Hospicová péče poskytuje prokazatelně kvalitnější a náročnější péči, než v LDN (dokládá to Pilotní průzkum na toto téma z října 2014, který si nechalo zpracovat ministerstvo zdravotnictví). Je tak obtížné pochopit,

• proč má být hospicová péče hrazena hůře než v LDN, přestože poskytuje kvalitnější péči, než v LDN;
• proč stát žádá po LDN méně nároků za vyšší úhrady ze zdravotního pojištění a v hospicích naopak žádá více nároků, ovšem za nižší úhrady ze ZP;
• proč má být hospicová péče hrazena méně než v LDN, když je v hospicích vyžadován cca dvojnásobek personálu oproti LDN? Poměr by měl být právě opačný;
• proč zdravotní pojišťovny hradí pobyt onkologického pacienta na LDN? Takový pacient na LDN obvykle nepatří - náleží mu moderní léčba na lůžku akutním, nebo specializovaná péče v hospici (lůžkovém či domácím).

Není zvláštní, že v nemocnicích (relativně štědře financovaných a s poměrně vysokými platy zaměstnanců) je pacientův hmotný komfort leckde na úrovni časů normalizace, zatímco v hospicích (bídně financovaných a s podprůměrnými mzdami) má pacient hmotný komfort z 22. století, o rozměru přidané hodnoty péče psychické, sociální a duchovní nemluvě?

Hospice potřebují pomoc. Nikoli však stavěním nových budov církví, jak doporučuje pan prezident Zeman. Potřebují pomoc zejména legislativní a finanční - ředitelé hospiců jsou spíše vystresovanými profesionálními žebráky, než vizionáři svých zařízení, jimiž by být měli.  Potřebují také pomoc veřejnosti, laické i odborné. O kolik bychom byli dále, pokud by si věc za svou vzali poslanci a příslušní ministři? A lékaři, aby správně a včas indikovali a doporučovali hospicovou péči? A pojišťovny, kdyby prozřely a snadno ušetřily?

Významně může pomoci i církev. Je nabíledni, že nelze požadovat financování duchovní péče v hospicích z veřejného zdravotního pojištění. Ani z případných dotací na poskytování sociálních služeb. Dobrý hospic se však bez nemocničního kaplana či pastoračního asistenta neobejde. Financovaly-li by diecéze ve „svém“ místně příslušném jednom či dvou hospicích mzdu výše uvedených zaměstnanců, kteří umírajícím pomáhají nalézt či znovuobjevit smysl života, byl by to velký vklad pro systém hospicové péče v ČR. Ani by nestál tolik peněz. O to větší by měl opravdový přínos a naplnění poslání církve. Na rozdíl od stavění zbytečného zdiva.

Mocní a zdraví prozatím neměli hospicovou péči jako prioritu. Navzdory skutečnosti, že to verbálně uvádějí. Nečasova vláda explicitně jmenovala podporu hospicům ve svém programovém prohlášení, Sobotkova vláda ji vetkla do koaliční smlouvy (článek 5.3.: „Podpoříme hospicovou péči…“; článek 6.6.: „Vytvoříme… financování zdravotních priorit státu se zaměřením na… rozvoj hospiců…“). Prioritou se pro ně toto téma stane, až když se stanou nemocnými a slabými. Ale to již zase nejsou mocnými, aby věc změnit mohli…

Nehrajme politiku tam, kde jsme si všichni rovni - umíráme napříč politickým spektrem…

Stále chovám naději, že naši političtí představitelé naleznou odhodlání pomoci ve prospěch takového systému, v jakém by chtěli jednou odejít sami, nebo jaký by přáli svým nejbližším, až jim svíčka života bude dohořívat. Na příkladu kritické situace hospiců mají jednu z velkých příležitostí. To ostatní už mají – nás, lidi z branže připravené jim pomoci.

www.asociacehospicu.cz