Když se ucpe záchod

Pracuji jako ředitel hospice. Deset let. Hospiců v ČR je patnáct. Jsme na tom všichni podobně. Boj o samotné přežití těchto zařízení, jež pečují o nejslabší z nejslabších – těžce nevyléčitelně nemocné a umírající - je stále náročnější. Rok od roku je hůře. Roky se snažím s  ostatními kolegy řediteli změnit věci ve prospěch umírajících zdola. Marně. Mocní a zdraví to nemají jako prioritu. Prioritou se pro ně toto téma stane, až když se stanou nemocnými a slabými. Ale to již zase nejsou mocnými, aby věc změnit mohli… Dospěl jsem k přesvědčení, má-li se uchovat systém hospicové péče v naší zemi, že je nutno změnit věc shora.

Mám sen. Aby naši zákonodárci uměli vidět dále, než ke všedním starostem. Aby hleděli na místo k příštím volbám spíše k příštím generacím. O to se v hospici snažím. Dochovali jsme a pečujeme o každého potřebného bez rozdílu. Mladé i staré, vzdělance i prosté lidi, ateisty i zbožné duše, pacienty noblesní i bezdomovce. Na lůžkách u nás pobývali bývalí důstojníci čs. lidové armády, estébáci, bezdomovci, univerzitní profesoři, sportovci, kněží. Nejstarší pacient měl 103 let, nejmladší byla krásná mladá dívka – 22 let...

Těžká nemoc nás může stihnout každého. Ba dokonce umíráme napříč politickým spektrem. Bez rozdílu. Potud asi nic objevného. Se znalostí věci však musím sdělit, že v ČR na jedné straně existuje „vítězná“ medicína špičkové světové úrovně. Robotická chirurgie, transplantace orgánů, biomedicína aj. Na straně druhé nedostatečná následná péče, koketující s kvalitou východoevropskou, daleko za možnostmi medicíny 21. století. Kupř. zlopověstná péče v léčebnách dlouhodobě nemocných (čest výjimkám) či kvalitní péče v hospicích, které však stát nechává skomírat na samé hraně existence.

Proto kandiduji do Senátu PČR v obvodě č. 12 (Strakonicko, Písecko, Vimpersko) – rád bych se těmto bolestivým tématům věnoval. Nemám megalomanské představy. Budu-li však zvolen, předložím zákon, který pomůže hospicům a zlepší podmínky v LDN, aby byla zabezpečena důstojná péče pro každého křehkého a slabého. Těmi jednou budeme všichni bez rozdílu, napříč politickým spektrem... Když se ucpe záchod, tak máme jen dvě možnosti. Buď jít k sousedům, nebo do něj sáhnout. A k sousedům já nerad. Brblání také nic nepřináší. Myslím, že než lkát nad temnem ve světě, je lepší raději rozsvítit světlo. Zlepšíme-li péči o nevyléčitelně nemocné, zvyšujeme i svoji vlastní naději na to, že jednou nebudeme z tohoto světa odcházet v osamění a trápení...

Rád bych, aby Česká republika byla vyspělou společností. A ta se pozná podle toho, jak je postaráno o její nejslabší jedince.

Svěřuje se Vám zde optimista, který chová naději, že to má smysl. Naděje totiž není přesvědčení, že se něco vydaří. Ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.